Vintage Scuba Collection - sbírka potápěčské techniky Dušan Šuráni

Delphin je první dýchací automatika vyrobená v Německu pro amatérské potápěče. Tuto jednostupňovou automatiku vyvinula společnost Dräger v Lübecku. Vypadá neobvykle, má pouze jednu vrapovou hadici a náustek je podobný jednoduchému šnorchlu. Není to ani dvouhadicová, ani jednohadicová automatika v obvyklém slova smyslu. Bez označení těchto vnějších prvků existují mnohem hezčí a vhodnější slova, která pojednávají o jeho způsobu provozu: Je to „kyvadlově dýchací automatika“, protože nádech a výdech probíhá jednou a tou samou hadicí. Němci ji nazvali jedním slovem: „Pendelatmer“.

S „Delphinem“ to ale bohužel není vždy tak jednoduché. Obvykle se mu říká „Delphin II“, což může být zavádějící, protože to nepředstavuje jen automatiku, ale také kompletní potápěčský přístroj, který se skládá z automatiky, tlakové vzduchové láhve s ventilem a postroje. O několik měsíců dříve byl k dispozici přístroj na kyslík označený „Delphin I“. Později následoval dýchací přístroj na stlačený vzduch "Delphin III". V katalogách Dräger a Barakuda najdete oba názvy, a to jak "Delphin", tak "Delphin II". Pokud však jde o samotnou automatiku, jednoduše zůstaneme u názvu „Delphin“, abychom předešli omylům.

Nasměrujme krátký pohled do historie vývoje této unikátní automatiky. Zakladatelé společnosti „Barakuda Wasser-sport GmbH“ Hans-Joachim Bergann a Dr. Kurt Ristau se na začátku padesátých let minulého století obrátili na firmu Dräger s požadavkem vývoje a výroby jednoduchého potápěčského přístroje, který by měl být dostupný pro amatérské potápěče. Prvním společným projektem se stal přístroj pro cirkulaci kyslíku „Delphin I“. Společnost Barakuda ho nabízela do prodeje na začátku roku 1953. V předchozím roce byl k dispozici u společnosti Dräger jako „přístroj na cirkulaci kyslíku typu 138“.

Od podzimu 1953 byl model malého potápěčského přístroje Dräger-Barakuda „Delphin II“ nabízen se 4litrovou nebo 5litrovou tlakovou vzduchovou láhví pro pracovní tlak 20 Mpa. Model s 5litrovou láhví byl vybaven trubkovým nosním rámem a rychloupínacími popruhy. Jedná se o první potápěčský přístroj na stlačený vzduch navržený společností Dräger pro rekreační potápěče. V roce 1955 následoval potápěčský přístroj „Delfín III“, který byl vybaven totožnou automatikou jako model „Delphin II“ s vrapovou hadicí a ústenkou, dvěma láhvemi na stlačený vzduch o obsahu 4 litry, svorkami na láhve a popruhy na přenášení. Druhá tlaková láhev je vybavena rezervou, která se aktivuje, když varovný systém odporu indikuje, že dochází vzduch. Největší hloubka potápění činí asi 25 metrů.

U modelů přístrojů "Delphin II" a "Delphin III" mohla být na přání dodávána také vyměnitelná ústenka. Skládá se ze spojovací části s přidržovacím šroubem a náustkové vložky s pryžovým náustkem. Výdechový ventil automatiky se skládá z kulatého plochého slídového disku, který je přitlačen na těsnicí sedlo pomocí přítlačné pružiny. Disk a pružina jsou zabudovány do odnímatelné kulaté kapsle. Automatika „Delphin“ byla zkonstruována pouze z 23 dílů. Jednostupňové navazující modely "PA61/I" a "Monomat" jsou zkonstruovány z dvojnásobného počtu jednotlivých dílů.

Proč společnosti Dräger a Barakuda vůbec nabídly tak „jednoduchý“ regulátor? Od té doby lze najít několik vysvětlení. Jedním z nejdůležitějších důvodů byla úspora nákladů. Na začátku padesátých let „německý ekonomický zázrak“ teprve začínal, lidé málo vydělávali a potřebovali své peníze na pokrytí každodenních potřeb. Navíc nebylo vždy možné, aby německé společnosti po druhé světové válce vyvážely své zboží do zahraničí. V Anglii a některých dalších zemích platil zákaz dovozu výrobků vyrobených bývalým nepřítelem. Proto měl drahý produkt na omezeném trhu malou šanci na úspěch. Pravděpodobně z tohoto důvodu došlo k rozhodnutí použít levnou, jednostupňovou automatiku s pouze jednou dýchací trubicí. Nebyly účtovány žádné licenční poplatky, protože konstrukce „Delphina" se příliš lišila od ostatních předchozích automatik.

Kompletní přístroj stál 250 německých marek, což bylo na tehdejší poměry hodně peněz, vždyť v Německu činil průměrný měsíční příjem pouze 350 marek. Kvůli nízké hmotnosti byl „Delphin II“ předurčen k využití jako dámský potápěčský přístroj. „Delphin" se prodával v letech 1953 až 1966.

Co tedy napsat na závěr k používání automatiky „Delphin“ a přístrojů „Delphin II“ a „Delphin III“?  Ze současného pohledu se jedná o jednoduché potápěčské přístroje určené především pro rekreační potápěče, která však měla svá úskalí. Přístroj nedisponoval manometrem pro zjištění zbytkového tlaku vzduchu v láhvi, takže potápěč musel reagovat k výstupu na hladinu jen při zvýšeném dýchacím odporu. Je to nevýhoda jednostupňových automatik, kdy snižováním tlaku v láhvi dochází ke zvýšení dýchacího odporu. Společnost Dräger tuto nevýhodu technicky vyřešila tak, aby se dýchací odpor znatelně zvýšil při 15 barech (1,5 MPa).  V ústence nejsou možné zpětné ventily, které rozdělují nádech a výdech. To by znamenalo, že by automatika musela mít dvě hadice. Při každém vdechnutí potápěč nadechl i část dříve vydechovaného vzduchu, který je nasycen oxidem uhličitým a vodní párou. To mělo za následek zvýšený minutový dechový objem a ovlivnilo to průběh potápění. Problémy mohly u tohoto přístroje nastat zejména při potápění do větších hloubek. Na začátku padesátých let pro rekreační potápěče neexistovala téměř žádná ochrana proti chladu, takže ponory byl většinou krátké a ne příliš hluboké. S přístrojem „Delphin III“ – při jeho dvou čtyřlitrových láhvích a gumovém obleku – však ponory byly možné do hloubky 25 metrů. Problém mohl nastat při netěsnosti výdechového ventilu. Zvláště u prvních automatik nebylo stoprocentní utěsnění výdechových ventilů možné. Při výdechu se do těla automatiky dostane několik kapek vody, které se postupně hromadí. Při potápění si toho ani nevšimnete, protože voda v normální poloze plavání zůstává ve spodní části těla automatiky. Pouze, když se potápěč vznáší ve vodě vzhůru nohama, nahromaděný přívod vody nateče do dýchací trubice a do úst se mu dostane směs vody a vzduchu. U kyvadlově dýchací automatiky „Delphin“ se tomu kvůli nedostatku směrových ventilů nelze vyhnout. Přístroje s automatikou „Delphin“ se prodávaly 13 let. Z toho lze usoudit, že to bylo nepodstatné, alespoň pro rekreační potápěče s krátkou dobou ponoru a malou hloubkou potápění, navzdory zmíněným problémům.

Na setkáních v Německu jsem při prezentaci historické potápěčské techniky z rozhovorů s německými potápěči zjistil, že mnozí z nich se začínali potápět právě automatikou „Delphin“. Velice rádi ji sice ukázali k nahlédnutí, ale na prodej bohužel nebyla; i německými sběrateli potápěčské techniky byla totiž velmi ceněná.

Autorská práva:

Informace a obrázky automatiky „Delphin“ jsou zveřejněny se svolením Franze Rothbrusta, autora článku Der "Delphin" und die Dräger-Barakuda-Kleintauchgeräte v časopise Tauchhistorie č. 3/2015. Franzovi Rothbrustovi děkuji také za poskytnuté obrázky a manuály od společností Dräger a Barakuda.

Obrázky automatiky Delphin (kromě obrázků z katalogů, z časopisu Tauchhistorie č. 3/2015 a označených jménem) pořídil Dušan Šuráni.

Technické parametry